neděle 9. března 2014

(Podcast #10) Jak poznat STEMI v terénu LBBB?

Před časem jsem toto téma na Kardioblogu probral opravdu důkladně v TOMTO článku. Článek jsem tehdy napsal jako přípravu před přednáškou v rámci "pátečních seminářů" pro kolegy v našem kardiocentru.

Přednášku jsem pro Vás nyní připravil formou 10minutového vodcastu, který shrnuje to nejdůležitější z výše zmíněného článku :


čtvrtek 6. března 2014

Zobrazovací metody #2 - Katetrová radiofrekvenční ablace



Dnešní článek o kardiologických metodách napsala moje kamarádka Ing. Michaela Šromová, která se zabývá katétrovou ablací a spolupracuje přímo na sále s lékaři při výkonech jako klinický inženýr. Míšu jsem proto pořádala o úvodní článek do této ještě stále poměrně nové metody a doufám, že se vám bude líbít a že to není poslední Míšin příspěvek zde :-).

Jako vždy otázky směřujte do zpráv kardioblogu nebo na email janepear@email.cz, otázky přímo na míšu také tam.

Katétrová radiofrekvenční (RF) ablace arytmií


Katetrizační ablace srdečních arytmií je metoda, při které se do určitého místa v srdci, které je zodpovědné za vznik či šíření tachykardie, aplikuje pomocí katétru energie, která vytvoří v daném místě lézi. Tento výkon probíhá na katetrizačním sále. Ablační generátor generuje RF energii na hrot ablačního katétru. Přes ablační katétr se aplikuje střídavý nemodulovaný vysokofrekvenční proud o frekvenci 500-1000 kHz.

Elektrická energie proudí mezi hrotem katétru a velkoplošnou indiferentní elektrodou, která je umístěna na zádech pacienta. Při průchodu RF proudu se místo dotyku ablačního katétru s tkání zahřívá a dochází k tvorbě léze. Vytvořena jizva není vodivá. Ablační katétry lze z hlediska konstrukce rozdělit na nechlazené a na katétry chlazené fyziologickým roztokem. U katétrů chlazených se tvoří větší a hlubší léze v důsledku aplikace vyšší energie.

Léčebný postup při katetrizační ablaci je ovlivňován mechanismem tachykardie, přítomností strukturálního postižení srdce, lokalizací a rozsahem klíčového místa tachykardie. [1, 2, 3, 4, 5, 6]




Rizika katetrizační ablace arytmií


Jako každý invazivní výkon má i katetrizační ablace tachykardií svá rizika, mezi které patří tromboembolické komplikace, poškození převodního systému, poranění cév v místě vstupů katétrů do těla pacienta (obvykle třísla). Při ablaci může dojít také ke vzniku reaktivního perikardiálního výpotku nebo tamponády srdeční. Některé z těchto komplikací vyžadují urgentní řešení. [1, 4]

Indikace ke katetrizační ablaci

Katetrizační ablace je nefarmakologická metoda léčby tachykardií. Indikace je poměrně jednoznačná u typické AVNRT, WPW syndromu a typického flutteru síní.

U fibrilace síní bývá ablace indikována až po selhání antiarytmické léčby.Při záchytu symptomatické fibrilace síní u mladého člověka by však měla být RF ablace metodou první volby. 

U pacientů s implantovaným kardioverter-defibrilátorem je ablace indikována v případě opakovaných výbojů nebo v případě recidivujících komorových arytmií. 

U pacientů s idiopatickými tachykardiemi je ablace indikována při symptomatologii. [2, 4, 5]

Průběh katetrizační ablace


Většina výkonů se provádí endokardiálně (na obrázku 1 je uvedeno zavádění katétru), tj. katétry jsou do srdce vedeny cévním řečištěm, další možností je epikardiální či chirurgický přístup. 

Na začátku výkonu pokud není arytmie jednoznačně dokumentovaná a nebo není jasně známý mechanismus je nutné před vlastním výkonem provést elektrofyziologické vyšetření (EFV). Pomocí intrakardiálního EKG je arytmie zmapována a posléze je aplikována RF energie. Méně složité výkony jako je AVNRT, WPW syndrom, typický flutter síní jsou mapovány pouze s využitím intrakardiálního EKG a za RTG kontroly. V případě komplexních arytmií se využívají 3D elektroanatomické mapovací systémy – například CARTO 3, CARTO XP, EnSite NavX, EnSite Velocity (viz obrázek 2).

Některá pracoviště používají také magnetické či robotické naváděcí systémy. Na robotických systémech se v dnešní době dělají hlavně ablace fibrilace síní. Magnetický navigační systém je vhodný převážně pro řešení komorových tachykardií, složitých fokálních síňových tachykardií, případně k epikardiálnímu mapování. Největší výhodou těchto systémů je stabilnější přítlak hrotu ablačního katétru k myokardu, díky čemuž se tvoří dokonalejší léze. 

Délka výkonu se u různých druhů tachykardií liší. Délka RF ablace jednodušších arytmií, jako je AVNRT či typický flutter síní, bývá okolo 1 hodiny. Komplexní arytmie, jako je fibrilace síní, fokální síňová tachykardie či komorové tachykardie, mohou trvat od 3 až do 10 hodin. 

Po ukončení RF ablace a normalizaci srážlivosti krve se pacientovi vytáhnou z cév katétry a jejich zavaděče a na místo vstupu do žíly či tepny se přiloží zátěž, aby pacient nekrvácel. Zátěž bývá přiložena po dobu 6-12 hodin, délka přiložení zátěže se liší například podle délky ablace nebo podle toho, zda byly katétry zaváděny žílou či tepnou. [2, 4, 5]

Obrázek 1: Způsob zavedení katétru endokardiálním přístupem



Obrázek 2: Ovladovna - na levých monitorech je zobrazeno intrakardiální EKG,
na pravém monitoru mapovací systém EnSite Velocity a v pozadí elektrofyziologický sál

Radiofrekvenční ablace fibrilace síní


Při RFA fibrilaci síní se zavádí 3 katétry. Diagnostický dekapolární CS katétr je zaveden z pravé síně do koronárního sinu, zde snímá jak aktivaci síní, tak komor a během používání mapovacího systému slouží také jako reference.

Kvadrupolární ablační katétr a duodekapolární cirkulární Lasso katétr je nutné zavést do levé srdeční síně, není-li přítomno PFO (foramen ovale patens), pak je nutné provést tzv. dvojitou transseptální punkci, jelikož se jedná o levosíňovou arytmii, která je nejčastěji spouštěna ektopickou aktivitou z plicních žil. U levosíňových výkonů je nutné pacienta heparinizovat. Používají se jak intraventrikulární bolusové dávky heparinu, tak kontinuální proplach transseptálních sheatů heparinizonovaným fyziologickým roztokem, přičemž při ablaci se rychlost proplachu ablačního katétru zvyšuje. 



LASSO katétr v ústí plicních žil



Během výkonu se opakovaně v pravidelných intervalech vyhodnocuje ACT či APTT a podle výsledku je heparinizace upravována. Po zavedení katétrů i do levé síně se přistupuje k tvorbě anatomické mapy pomocí mapovacího systému (viz obrázek 2). Následně se již přistupuje k samotné ablaci, která spočívá, u paroxyzmální formy fibrilace síní, pouze v odizolování plicních žil. Cirkulární Lasso katétr se postupně zavádí do všech plicních žil a ablačním katétrem se postupně vytváří cirkulární léze v ústí plicních žil. Cílem je dosáhnout elektrické izolace všech plicních žil. Na obrázku 3 a 4 si lze všimnout rozdílu mezi neizolovanou a izolovanou plicní žilou. Jedná-li se o perzistující formu fibrilace síní, pak je nutné k cirkulárním lézím obkružujícím plicní žíly doplnit ještě léze lineární. Nejčastěji na stropě levé síně (tato lineární léze spojuje cirkulární lézi obkružující levé plicní žíly s cirkulární lézí obkružující pravé plicní žíly), dále na mitrálním isthmu a epikardiálně v koronárním sinu.
Před přistoupením k ablaci v koronálním sinu se kontroluje, zda nedošlo k rekondukci vedení ve vytvořených lézích. Následně po vytvoření poslední lineární léze v koronárním sinu je výkon ukončen. Nedojde-li u perzistující formy fibrilace síní během ablačního výkonu k indukci sinusového rytmu, je sinusový rytmus následně obnoven pomocí elektrické kardioverze.

Obrázek 3: Ukázka fibrilace síní na intrakardiálním EKG (Lasso zavedeno v plicní žíle, která zatím není izolována)

Obrázek 4: Ukázka izolované plicní žíly na intrakardiálním EKG
(v CS katétru fibrilace síní, v Lasso katétru průkaz izolované plicní žíly)



[1] Doporučené postupy pro diagnostiku a léčbu supraventrikulárních tachyarytmií [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.kardio-cz.cz/resources/upload/data/23_31-Guidelines-supraventrikularni_tachyarytmie.pdf
[2] SANQUIS - 2001/16 Léčba tachyarytmií radiofrekvenční ablací [online].[cit. 2010-12-02]. Dostupné z: http://www.sanquis.cz/index1.php?linkID=art889
[3] ASCHERMANN, Michael: Kardiologie. Galén, Praha, 2004, ISBN 80-7262-290-0.
[4] ŠROMOVÁ, Michaela: Hodnocení srdečních arytmií. Brno: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, 2011, 64 s., 1 příl. Vedoucí bakalářské práce prof. Ing. Ivo Provazník, Ph.D..
[5] SCHMITT, Claus, Isabel DEISENHOFER, Bernhard ZRENNER: Catheter Ablation of Cardiac Arrhythmias. Steinkopff Verlag, Darmstadt, 2006, ISBN 3-7985-1575-1.
[6] STÁREK, Zdeněk, Martin EISENBERGER, Libor ZAORAL, Pavel LEINVEBER, Miroslav NOVÁK: Radiofrekvenční katetrizační ablace supraventrikulárních arytmií, historie a současnost. Solen – Intervenèní a akutní kardiologie; číslo 5, 2006.

úterý 4. března 2014

(Důležité studie #2) CAPRICORN

V této sérii se zaměřuji na ty nejdůležitější studie v kardiologii. Důvody jsou dva: 1.) snažíme se praktikovat "evidence-based medicine", a k tomu musíme znát ty nejdůležitější studie a 2.) jde o vhodnou přípravu na kardiologickou atestaci, kde se na nejdůležitější studie ptají. 
V prvním dílu jsme se zaměřili na novinku (EchoCRT), tentokrát se podíváme do minulosti na jednu ze studií, díky kterým předepisujeme pacientům po infarktu myokardu betablokátory. Pomalu začneme také trochu probírat taje a spletitosti metodologie takové studie.



Studie CAPRICORN (CArvedilol Post-infaRct survIval COntRolled evaluatioN) byla vydána v roce 2001 v časopise Lancet. Už to nám říká, že nejspíše půjde o velmi důležitou studii, jelikož Lancet je zřejmě druhý nejdůležitější časopis v medicíně po New England Journal of Medicine a jeho impact factor se pohybuje okolo 40.




Jaká tato studie byla?

  • prospektivní 
  • multicentrická (= podílelo se na ní více nemocnic, zde konkrétně 163 nemocnic v 17 zemích)
  • randomizovaná (= pacienti byli náhodně rozděleni na skupinu dostávající carvedilol a na skupinu dostávající placebo)
  • dvojitě zaslepená (= ani lékař ani pacient nevěděli jestli ten který pacient dostává placebo nebo carvedilol)
Co to znamená? Že se jedná o vysoce kvalitní studii. Randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie patří mezi nejdůležitější důkazy evidence-based medicine a proto mají takovou váhu při tvorbě guidelines. Minimalizují totiž riziko vzniku bias. Přesto je třeba mít na paměti, že i takové studie mají své nedostatky.



Studie CAPRICORN vznikla proto, že předchozí studie sice prokázaly efektivitu betablokátorů u pacientu po infarktu myokardu, zaměřili se ale většinou na méně rizikové pacienty z nichž jen někteří měli srdeční selhání. Tato studie se proto zaměřila na pacienty po infarktu myokardu s EF levé komory pod 40%. Ptala se: "Zlepší se prognóza pacientů po infarktu, kteří mají zhoršenou funkci levé komory (EF pod 40%), když jim budeme předepisovat betablokátory?".


Do studie bylo nakonec zařazeno 1959 pacientů. Když pročítáme studie, musíme si vždy uvědomit, jaká má studie vstupní kritéria (inclusion criteria) a naopak kritéria, která pacientovi do studie neumožní vstoupit (exclusion criteria). Abychom totiž výsledky studie mohli uplatnit v klinické praxi, musíme mít představu, jestli by se pacient do dané studie vůbec dostal - a jak moc jsou tedy výsledky studie "přenosné" pro tohoto našeho konkrétního pacienta.

Vstupní kritéria studie CAPRICORN:
  • věk 18 let a výše
  • 3-21 dní po infarktu myokardu
  • EFLK 40% a méně a/nebo wall motion index 1,3 nebo méně
  • léčba ACE inhibitory již alespoň 48 hodin, pokud nebyla intolerance

Vylučovací kritéria studie CAPRICORN:
  • pacienti, kteří i po akutní fázi infarktu potřebovali intravenózní diuretika nebo inotropní látky
  • špatně kontrolované srdeční selhání
  • špatně kontrolovaná hypertenze
  • hypotenze (TKs <90 mmHg)
  • nestabilní angina pectoris
  • špatně kontrolovaný diabetes mellitus na inzulinové terapii
  • bradykardie (<60/min)
  • pacienti, kteří měli indikované betablokátory z jiného důvodu
  • terapie inhalovanými beta-2-agonisty a/nebo steroidy


Vidíme jak důležité je znát vstupní a vylučovací kritéria studie. Například jsme zjistili, že tato studie nám toho neříká moc o velké skupině pacientů s CHOPN (Chronickou Obstrukční Plicní Nemocí), kteří jsou často na terapii beta-2-agonisty a steroidy. 



Všech 1959 pacientů bylo randomizováno 1:1 k užívání placeba a nebo k užívání carvedilolu. Carvedilol byl titrován k nejvyšší dobře tolerované dávce do maxima 25mg dvakrát denně.



Follow-up (= doba sledování pacientů) trval průměrně 1,3 roku. 
Další důležitý údaj! Znamená to, že tato studie nám neříká nic o tom, jak působí betablokátory, když jsou podávány pacientům třeba 10 let. Můžeme samozřejmě odhadovat, ale jistí si být nemůžeme. U follow-up je také důležité najít si ve studii v jakém procentu byl úspěšný. Follow-up se provádí většinou kontrolou v nemocnici, nebo telefonicky, nebo prozkoumáním lékařské dokumentace. Jen málokdy je 100%, zvlášť u větších studií jako je tato. Pokud je například follow-up jen 80%, 20% pacientů prostě zmizelo - přestěhovali se? Zemřeli? Měli infarkt? Mrtvici? To nemůžeme tušit, taková studie pak samozřejmě má velká omezení a nemůžeme ji tolik "věřit". Zde se autoři zmiňují, že minimální follow-up všech pacientů byl 3 měsíce. To znamená, že o některých po 3 měsících již neví nic. Bohužel se nezmiňují, kolik takových pacientů bylo.



Nežádoucí účinky:
  • Nežádoucí účinky ve studii prakticky nejsou zmíněny, nicméně je důležité si uvědomit, že 174 pacientů léčených placebem a 192 pacientů léčených carvedilolem během studie léky muselo vysadit pro nesnášenlivost (hypotenze, bradykardie etc.), takže nežádoucí účinky se vyskytovaly.



Výsledky CAPRICORN:
  • Primární end-point (primární cíl - to hlavní, co chtěli zjistit a na co byla studie stavěná) vyšel prakticky stejně pro placebo i pro carvediolol. Byl to kompozitivní end-point (= spojený): celková mortalita a nebo hospitalizace z kardiovaskulárních důvodů.
  • Celková mortalita byla relativně snížená o 23% u pacientů na carvedilolu oproti pacientům užívajícím placebo. P hodnota byla 0,03, to znamená statisticky signifikantní, ale jen těsně. 
  • Je zajímavé, že celková mortalita byla původně primárním end-pointem této studie, ale v průběhu byla nahrazena novým kompozitním end-pointem (viz výše). V průběhu studie totiž kontrolní komise zjistila, že celková mortalita je nižší než autoři očekávali a studie by neměla dostatečnou "sílu" k prokázání rozdílu (parodoxně ji nakonec měla). 
  • Celková mortalita byla absolutně snížena o 2.3%.
  • Nižší byla i kardiovaskulární mortalita a nefatální infarkty myokardu, celková mortalita je pro nás ale mnohem důležitější ukazatel. 
  • NNT (Number needed to treat) bylo 43. To znamená, že musíme léčit 43 pacientů po infarktu myokardu s EF pod 40% 1,3 roky carvedilolem abychom JEDNOHO zachránili. To je mimochodem téměř stejné číslo jako vyšlo u ACE inhibitorů.

Více o rozdílu mezi absolutním a relativním snížením mortality a NNT najdete v tomto článku.


Kaplan-Meierova křivka pro celkovou mortalitu. Studie CAPRICORN. Vidíme jak se "nůžky" křivky roztahují a pacienti s Carvedilolem mají větší a větší benefit s narůstajícím časem. Roztahovaly by se nůžky dál? Můžeme si myslet, že ano, ale na základě tak krátkého follow-up je to opravdu jen dohad.



Shrnutí:
Z této studie si můžeme odnést, že u pacientů po infarktu myokardu a se sníženou funkcí LK pod 40% betablokátory pravděpodobně snižují celkovou mortalitu, což je v souladu s dalšími studiemi. Je třeba si uvědomit, že efekt není tak dramatický, jak si většinou myslíme (musíme léčit 43 pacientů 1,3 roku, abychom jednoho z nich zachránili). Přesto betablokátory životy zřejmě zachraňují a proto jsou pevně zakotveny v guidelines českých, evropských i amerických. Důležité je, že se jedná o relativně novou studii (2001), která byla prováděna už s užitím relativně moderní léčby infarktu (ACEi (98% pacientů), reperfúze (46% pacientů)). Dřívější studie totiž byly prováděny v éře před zavedením moderní léčby a tak mohly být výsledky samozřejmě úplně jiné. CAPRICORN ale ukázala, že betablokátory fungují i dnešní době.

Studie má i závažné limitace: nedostatečně popsaný follow-up a nežádoucí účinky. 




Reference:
1. http://download.thelancet.com/pdfs/journals/lancet/PIIS0140673600045608.pdf?      id=eaa9pIIeE37_u4EKcrmsu
2. www.theNNT.com
3. http://eurjhf.oxfordjournals.org/content/3/3/381.full.pdf